Já a blog se začínáme mít rádi (30. 7. 2015)
Já a blog se opět učíme mít rádi (16. 11. 2026)

To, že existuje blog a blogeři, a dokonce i blogeři, kteří se blogováním uživí, vím hooooooodně dlouho. A protože mi to nedá a všechno musím vyzkoušet, vyzkoušela jsem i psaní blogu. Hrdě o sobě prohlašuji, že jsem autorkou pravidelně nepravidelného blogu. Jo, disciplína, to cizí slovo, to byl problém mého života.

Začala jsem jich asi pět, těch blogů, a taky jsem je úspěšně ukončila. To tady na sebe prásknu hned v úvodu dobrou věc, že? Hned vám dávám důvod, proč dál nečíst, že? :-))

Opak je pravdou. Miluji psaní, miluji život a miluji příběhy, i ty, které se stávají mně. Vždy, když je vyprávím, své okolí pobavím, tak proč nezačít psát své příběhy i na svůj nový blog? Proč nerozdat trošku humoru do větší dálky, než je mé blízké okolí? I do příběhu se občas vkrade náznak humoru. Není vše vždy jen černé nebo bílé.

Taky vím, že pokud je článek delší než pár odstavců, i já obyčejně přestávám číst. Nebudu tedy zde vypisovat román, na ten je čas, je totiž v plánu.

Pozvu vás na společnou cestu, aspoň na chvilku, na „mou cestu“, na cestu, kde se z utahané, životem a okolnostmi udupané ženy stává žena spokojená a šťastná. Ano, správně, stává. Má životní cesta ještě neskončila a doufám, že mě čeká ještě dlouhý kus. Je to cesta mého rozhodnutí před několika lety, rozhodnutí, které nebylo jednoduché, rozhodnutí, které mě rozložilo na prvočinitele a pomalu zase dává dohromady, přesně podle mého přání.