O mně

Jmenuji se Gabriela, ale říkají mi Gábi i Gabčo.

já a moje pejsková Peggy

Narodila jsem se v kraji pod Spišským hradem. Tam mám srdce i kořeny. Když mi bylo deset, přestěhovala se celá naše rodina do Prahy – a já tady, s trochu jinou mluvou než všichni kolem, začala další etapu svého žití.

Asi máme v rodu nějaké kočovné prapředky. Umím být všude doma a pořád mě to táhne někam dál. Zatím jsem se stěhovala jen třináctkrát. 🙂

Tvoření mě drží celý můj „pozemský“ život. Někdy víc, někdy míň, ale drží. Už v sedmi letech jsem měla obrázek v novinách s podtitulkem „malá výtvarnička“ a ten kousek novin mám schovaný dodnes.

můj první a zároveň poslední obrázek v novinách

Jako malá jsem měla pokličky místo bicích, neposeděla jsem, nepostála a pořád jsem něco rozebírala. Zvědavost mi zůstala. Prý jsem byla furt zavrtaná v kdejaké škvíře a nejvíc mě to bavilo ve vlacích. V těch starých byly ještě v područkách takové ty popelníčky… zbytek si domyslete sami.

Vystudovala jsem architekturu, a to jen díky jedné větě. V pedagogicko-psychologické poradně mi doporučovali matfyz. Mamka namítla: „Ale ona tak ráda maluje…“ A paní psycholožka odpověděla: „Tak ať jde holka na architekturu, tam se počítá i kreslí.“ Tak mě vzali. Předtím jsem dělala i talentovky na AVU, tam mě nevzali jen o prsa. Chybu udělali. 🙂 Pak už jsem to nezkoušela.

Na vysoké jsem se stihla vdát, mít rošťandu a rošťáka, a přesto úspěšně odpromovat. Co je mateřská dovolená, neznám – já studovala.

Po škole jsem si prošla filmovým ateliérem na Barrandově (Obecná škola byla jedním z mých filmů), vlastní projekční kanceláří, fotoateliérem i malou rodinnou firmou HAPI design s veselými obrázky. Těsně před covidem jsem podnikání pověsila na hřebíček a nechala se potupně zaměstnat. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nechtěla být úřednice – ale znáte to, nikdy neříkej nikdy.

A nakonec jsem se vrátila k tomu, co mě baví nejvíc: ke kreslení, malování a psaní.

Na jaře 2017 jsem znovu vzala do ruky štětec a kolegyně mi říkaly, že mě nikdy neviděly tak šťastnou jako při malování. Jako první jsem portrétovala pejsky. Miluji je a ve svém fotoateliéru jsem je předtím i fotila. Vznikaly ale i abstrakce, zátiší a portréty lidiček a bylo i několik výstav v pražských kavárnách a galeriích.

Dnes vyprávím pohádky jako babička Gabrishka, kreslím komiks o Gabrišce a mé fence Peggy, píšu povídky ze života i fantasy romány – jsem prostě psavec. A pořád maluji.

Miluji dálky, moře, vůni lesa a humor, i ten černý. Ráda se směji, u všeho a často i sama sobě.

Tvořím pro váš úsměv.

Gabriška – to je moje přezdívka z gymplu. Vedle pančelky je taková milá, že mi zůstala pro tenhle můj tvořivý svět.